Milan Šimečka - Konec nehybnosti

Milan Šimečka: Konec nehybnosti.

Lidové noviny, Praha 1990

Konec nehybnosti jsou deníkovým zobrazením autorova života v reálně socialistickém Československu roku 1988, s krátkým přesahem do února roku 1989. Autor sám hned v počátku textu stanoví svůj záměr odůvodňující existenci těchto zápisků. Tento je představován nadějí či očekáváním, že tento rok 1988, tedy rok s osmičkou na konci, by mohl i v osmém desetiletí dvacátého století pro Československo přinést zlomové okamžiky, tak jako se mnohdy dělo v horizontu československých dějin v desetiletích předchozích. Zjevně však ideu možné „osmičkové změny“ sdílel s množstvím dalších osob, když hned v úvodu svých zápisků uvádí, že se jedná o „osmičkovou mánii“ (s. 7).

Deníkové zápisky mají spíše podobu kratších esejů či vyprávění a logicky se tak nejedná o každodenní zápisky, ale spíše o nepravidelné příležitostné zápisy. V souladu s původním povoláním autora, tedy vysokoškolského pedagoga filosofie (byť donuceného po roce 1981 setrvávat v manuálních profesích), se jedná obvykle o politické či sociálně-politické komentáře k situaci nastalé v české společnosti roku 1988.

Jelikož však byl tehdejší československý stát součástí sovětského bloku, pak autorovi nezbývá než s úzkostmi i nadějemi sledovat také dění na sovětské politické scéně a zejména tedy činnost Michaila Sergejeviče Gorbačova. V tomto ohledu je v textu deníků několikrát zmíněna sázka, jíž se Milan Šimečka účastnil: počátkem roku 1988 se s ohledem na změny probíhající na sovětské politické scéně vsadil, že do 21. 8. 1988 dojde ze strany představitelů sovětského státu k nějakému aktu popření legitimity vpádu do Československa roku 1968, potažmo snad i k omluvě za tento vpád. Autor zápisků pak s trvalou nelibostí nese fakt, že ani reformující se vedení sovětské komunistické strany, které dokáže nevídaným způsobem přicházet s kritikou stalinismu či brežněvismu v sovětských poměrech, se nemá k projevu sebemenší lítosti událostí z Československa zpřed dvaceti lety. Tuto záležitost pochopitelně sleduje se zklamáním tím spíše, že mnohé postupy a politické názory Sergeje Gorbačova dle názoru autora vyvěrají z podobných zdrojů, jako pražské jaro roku 1968.

Omluvy, lítosti či nějaké formy uznání chyby se ze strany představitelů sovětské moci ve svých zápisech nedočká – dočká se však ze strany sovětské jiných, příjemných překvapení. Zejména se zjevným překvapením zjišťuje, že v Sovětském svazu dochází ke zjevné a neskrývané kritice Stalinovy vlády a vlády dalších jeho nástupců. Co však přivádí autora k úžasu, je skutečnost, že v Sovětském svazu bylo roku 1988 možno vydat Orwellův román „1984“.

Deník se víceméně vyhýbá tématům čistě osobním (nevěnuje se ani všedním činnostem autora, jeho dennímu běhu či osobnějšímu přemítání) či rodinným – z knihy o životě samotného Milana Šimečky v dané době nevyzvíme prakticky žádné informace, ba dokonce ani to, jakým způsobem se v dané chvíli živí, co jej těší atd. Dá se však hádat, že důvodem k tomuto stylu psaní více či méně neosobního, v jistém smyslu ne-intimního deníku, autora vede též skutečnost, že je sledován StB a má tak důvod očekávat, že vše napsané se může dostat právě do rukou Státní bezpečnosti. V tomto ohledu se tak nemusí bát vyjádřit své názory týkající se politična či sociální situace, jelikož jeho názory jsou Státní bezpečnosti zjevně známy; ostatně jeden z policistů Milanu Šimečkovy sděluje, že se „podíval do těch vašich knih. Jsou to samé pitomosti a navíc zaměřené proti státu, je to prostě gebuzina. To kdybych já napsal knihu, to by lidi koukali. Ty vaše knihy a knihy vám podobných se už dávno měly spálit“.

Jak již bylo řečeno, Šimečkovy zápisky se především věnují společenským a politickým tématům. Tato témata nenastoluje pouze četba tisku či styk s čelnými intelektuály československého disentu, ale také autorův obecně analytický pohled na současnou společnost zprostředkovávanou bezprostředním okolím. Autor má z titulu svého povolání právě k analýze společenského života v státně socialistické společnosti ty nejlepší předpoklady: od šedesátých let se zabýval utopickým socialismem a reálnými projevy obecně levicových a zvláště socialistických myšlenek. Množství jím zde v deníkových zápisech sdělených analýz apatické pozdně normalizační společnosti je koncentrovaným popisem společenského klimatu této doby; ne nadarmo také Šimečkovy analýzy cituje Ladislav Holý ve své knize „Malý český člověk a skvělý český národ“.  

Šimečka se mimoto věnuje také významným představitelům československého státu, potažmo komunistické strany. Velmi zajímavý je rozbor osobnosti tehdejšího prezidenta Husáka či tehdy prve dostupných memoárů Vasila Biľaka.

Mezi nejpoutavější části deníkových zápisků patří části věnované návštěvám a jiné činnosti Státní bezpečnosti. Tyto návštěvy autorovi ztrpčovaly život nejen tím, že jejich účelem bylo vyzvědět informace o „akcích podrývajících socialismus“, ale také prohledáváním jeho bytu či – ve významné dny – znemožňovaly autorovi cestování do Prahy či na jiná místa, kde by mohlo docházet k činnosti tehdejším politickým představitelům nelibé. Autor však již na vícero místech konstatuje, že i agilita příslušníků Státní bezpečnosti a jejich ochota trávit čas výslechy se snižuje. Šimečka si také sám vyčítá, že vůbec tyto výslechy bere vážně a diskutuje s vyslýchajícími, obdobně jako mnoho jiných disentujících intelektuálů uvádí:

„Já si vždycky říkám, když tam jdu, že budu prostě mlčet, že se pokusím dělat katatonika, že se zahledím oknem do vesmíru a budu přemýšlet o úbytku hmoty v kvasarech, jak to doporučuje Vaculík, nebo že budu přemýšlet o kategorii času, o temporalitě, že budu sledovat, jak se okamžiky odrážejí od stolu, u kterého sedím, a mizí ve vesmíru společně se světlem žárovky. (…) Dokážu však dělat katatonika jen chvilku, protože jsem asi profesionálně deformován a podléhám sebeklamu, že srozumitelně pronesené myšlenky se musí nakonec zachytit v první signální soustavě tajných policistů a vzbudit tam nějaký vzruch, nepokoj, tikání, osobní zájem nebo cokoli jiného. A tak si zbytečně krátím čas přednáškami a za celé roky se mi nedostalo jediného důkazu o existenci první signální soustavy.“

Podstatnou část Šimečkových deníkových záznamů pak tvoří reflexe činnosti osobností československé vědy či literatury (namátkou Jan Patočka, Ján Tatarka, Ludvík Vaculík, Václav Havel).

Připojený krátký doslov poznamenává a vyzdvihuje, že Šimečkův deník „zřetelně zaznamenává pozvolný sesuv režimu a osvětluje duchovní klima, z něhož o rok později vzešla naše revoluce“. S tímto nelze než souhlasit; ostatně sám Šimečka pod vlivem událostí z ledna roku 1989 (výročí sebevraždy Jana Palacha, zatčení Václava Havla) uvádí, že: „Československo je po všem, co se stalo v prvních týdnech tohoto roku, již jinou zemí, než bylo dvacet let“.

Šimečkovy deníky byly vydány roku 1990, téhož roku také autor na zástavu srdce umírá – a to již jako poradce prezidenta Václava Havla. Nelze říci, že by tyto deníky dosáhly obdobné proslulosti a popularity jako deníkové záznamy jiných klíčových autorů deníkových zápisků (zejména Jan Zábrana či Ivan Diviš). Lze dle mého názoru také identifikovat důvody té skutečnosti, že tyto deníkové zápisky jsou do jisté míry zapomenuty.

Jedním z důvodů je doba jejich publikace, tj. rok 1990, kdy došlo ke vstupu do nové éry, nových možností, do doby, kdy populaci byly dány nové možnosti kulturního, ale i jiného vyžití. Druhým důvodem je nepochybně skutečnost, že deníkové zápisky Milana Šimečky jsou záznamem doby, v níž se vlastně ještě zlomové události neudály, záznamem doby, kdy se připravovalo ono kypění; a to záznamem velice střízlivým, přesným, korektním.

Co však dle mého názoru nejvíce handicapuje nové a nové čtení Šimečkova deníku, je skutečnost, že jde skutečně spíše o politicko-společenský záznamník; obdobnou knihu by bylo možné vydat taktéž jako soubor článků či kratších esejů. Oproti jiným publikovaným deníkům je autor této knihy více skryt, více v pozadí – a jeho osobnost se jeví jako celistvá, jako zralá, bez výrazných výkyvů a nálad, bez dramatizace zažívaných situací. Mám za to, že deníkům v jisté míře schází ona míra osobní nejistoty a existenciálního zoufalství, jak jsou jich plné právě deníky Ivana Diviše či Jana Zábrany, či alespoň momenty nejistoty, rozpolcenosti, absurdnosti, vyjádřené kupříkladu v denících Pavla Juráčka.

Šimečkovy deníky se zdají být deníky zralého muže, zralého myslícího člověka s filozoficko-sociologickým vzděláním, deníky člověka ukotveného a se zřetelným životním směřováním. Jejich čtenář je však ve srovnání s jinými díly deníkové literatury zčásti ochuzen právě o onu zkušenost zažívání autorových tápání, nejistot, vývoje událostí či pocitů zmaru. Šimečkovy deníky tak paradoxně ztrácejí možná právě zralostí a jasnou ukotveností osobnosti svého autora.