Aktualita - deníková literatura v archivu Českého rozhlasu I.

Pro zájemce o deníkovou literaturu lze doporučit k využití též množství archivovaných pořadů jednotlivých stanic Českého rozhlasu, týkajících se daného tématu. Mezi nimi bych rád zmínil tyto:

• Výňatky z deníků Viktora Klemperera z let 1933 - 1945 

• Koláž či chrestomatie výňatků z několika děl české deníkové literatury mezi lety 1948 - 1989, připravená Pavlem Hlavatým, nazvaná - zjevně s odkazem na knihu Jiřího Cieslara -Hlas deníku v Čechách. Čteno je z deníků Jana Zábrany, Jana Hanče, Jiřího Koláře, Pavla Juráčka a Jaroslava Putíka, přičemž prioritní pro řazení úryvků je chronologie počínaje rokem 1948, jednotlivé "hlasy deníku" se tak střídají. Pochopitelně, že v pořadu délky cca 50 minut je jen stěží možno představit reprezentativně všech pět deníků a zároveň se ještě pokusit o jakýsi krátký náhled alternativní historie let 1948-1989, nicméně v rámci možností se autorovo základní představení děl a jejich autorů daří.

 

• Dva z pořadů se věnují deníkům George Orwella - a to pořad nazvaný jednoduše George Orwell - Deníky, jehož obsahem je v drtivé většině četba vybraných výňatků z deníků, a dále také debata nad nedávno nově vydaným výborem deníků nazvaná Nad deníky George Orwella.

Nad knihou „TORST 20 let nakladatelství“

Samotné nakladatelství Torst nejspíše není potřeba příznivcům memoárové či obecně dokumentární literatury. Pomineme-li širší kontext a vyjmenujeme jen několik děl literatury deníkové vydané tímto nakladatelstvím, máme před očima defilé těch nejvýznamnějších děl deníkové literatury vydané po listopadu 1989 – dvojí vydání Celého života Jana Zábrany, taktéž dvojí vydání deníků Ivana Diviše, Události Jana Hanče, deníkové zápisky Ladislava Klímy nazvané Mea, deníky Witolda Gombrowicze ve dvou svazcích, výbor z deníků Gustava Herlinga-Grudzinského nazvaný Deník psaný v noci, nejnověji pak kupříkladu deníky Jana Kameníka (tj. Ludmily Maceškové), Jana Vladislava či Milana Balabána.

Rozšíříme-li výběr i na širší rámec dokumentární literatury, pak by jen na samotný výčet děl vydaných TORSTem nestačily dvě tři strany papíru – namátkou tedy kupř. Let Let Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala, paměti Bohumila Víta Tajovského nazvané Člověk musí hořeti, dopisy Františka Halase či Josefa Jedličky a tak dále.

Kniha TORST 20 let nakladatelství se skládá ze tří částí: přvní část tvoří obsáhlý rozhovor Josefa Chuchmy s majitelem a ústřední postavou nakladatelství TORST, Viktorem Stoilovem, a editorem-spolupracovníkem Janem Šulcem, prokládaný fotografiemi množství lidí, kteří za oněch uplynulých dvacet let měli co do činění s nakladatelstvím. Druhou část tvoří fotografie obálek knih vydaných nakladatelstvím TORST a obálek knih vydaných v TORSTu, které byly vydány i v zahraničí. Část třetí pak zahrnuje bibliografii všech vydaných knih; závěrem je obsažen jmenný rejstřík.

Samotný obsah rozhovoru obsaženého v prvé části je velmi zajímavý, ať už po stránce popisu vzniku některých knih, po stránce líčení života malého nakladatelství, ale i po stránce obecně lidské. Oba zpovídaní nepochybně ukazují, že i přes každodenní drobnou dřinu spojenou s edicí, přípravou a vydáním knih, jim celá tato činnost cele přirostla k srdci a že tato činnost v retrospektivě má svůj smysl, byť často na počátku jen mlhavě tušený. Ostatně kupříkladu k prvnímu vydání Zábranových deníků oba zpovídaní udávají, že celé vydání deníků mohlo také skončit obrovským krachem, když nebylo dopředu zdaleka jisté, zda si tak rozsáhlé a finančně náročné vydání nalezne své čtenáře.

Pro příznivce deníkové literatury kniha pochopitelně přináší množství zajímavostí týkajících se děl nejen vydaných, ale i připravovaných. Velmi zajímavá je skutečnost, že je připravováno další, definitivní vydání Událostí Jana Hanče, jelikož byly nalezeny další texty nezařazené do vydání Událostí z roku 1995. Vzhledem k tomu, že toto vydání z roku 1995 je pochopitelně dávno rozebráno a prakticky nedostupné (pomineme-li e-knihu), jistě nelze než připravované vydání kvitovat s povděkem.

Ti, kdož se již kupříkladu začetli do rozsáhlé sbírky dopisů Zbyňka Havlíčka (syna spisovatele Jaroslava Havlíčka) a Evy Prusíkové, nazvané „Dopisy Evě /Dopisy Zbyňkovi“ a obecně ti, kteří se věnují dějinám českého surrealismu, nepochybně budou potěšení informací, že nakladatelství TORST se chystá vydat deníky Zbyňka Havlíčka.

Jak již bylo výše uvedeno, v TORSTu vyšla i některá významná díla zahraniční deníkové literatury, tato však byla vydána již v devadesátých letech; v novém tisíciletí jde pouze o díla česká. Viktor Stoilov tuto skutečnost vysvětluje tak, že zpočátku měl v úmyslu také vydávat překlady původně cizojazyčných deníků – v hledáčku byly deníky Cesare Paveseho, Juliana Greena, André Gida či Gerarda Manley Hopkinske. Že k tomuto posléze nedošlo, zdůvodňují zpovídaní zejména tím, že k soustavnému vydávání překladové literatury neměli dostatečné zázemí a zároveň tuto činnost začala provádět mnohá jiná nakladatelství; ze strany TORSTu tak došlo k vědomému soustředění na původní českou, nikoli zahraniční dokumentární literaturu. Jan Šulc dodává, že i přes takto zacílenou snahu se nejspíš nedožije chvíle, kdy bude vydáno vše cenné česky napsané před rokem 1989 – namátkou uvádí kupř. úkol vydat dílo Vratislava Effenbergera, Františka Kautmana či soubor díla Jana Vladislava, který má mít údajně nejméně osm tisícistránkových svazků.

Nemá cenu přepisovat vše, co autoři vyjádřili k deníkové literatuře, průběhu jejího vydávání v nakladatelství TORST či její budoucnosti; to nechť si zaujatý čtenář přečte sám. Knihu nelze než doporučit a zároveň aspoň takto poděkovat za vše, co nakladatelství TORST a všichni jeho spolupracovníci pro českou literaturu vykonali.

O dvou příspěvcích k deníkům Jana Zábrany

O dvou příspěvcích k deníkům Jana Zábrany

Že neexistuje původní česká vědecká monografie, která by se zabývala deníkovou literaturou, je stěží zpochybnitelný fakt. Stačí přijmout tezi, že Hlas deníku Jiřího Cieslara je spíše souborem kritik, postřehů, esejů nad jednotlivými díly deníkové literatury, nikoli však monografií ve smyslu uceleného vědeckého pojednání o deníkové literatuře.

Pomineme-li knihu Vlastimila Válka nazvanou Ke specifičnosti memoárové literatury, vydané roku 1984, která se deníkem zabývá až v druhém plánu a začleňuje jej do širšího celku tzv. memoárové literatury, pak fakticky nejrozsáhlejšími veřejně dostupnými zpracováními pokusů o definici, vymezení a deskripci deníkového žánru představují studentské práce; nejvíce jich v rámci tématiky memoárové literatury bylo sepsáno na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity, nepochybně pod vlivem doc. Válka, potažmo pod vlivem Mgr. Říhové (dříve Bukovjanové), která zde dva semestry vedla kurs věnovaný přímo deníkové literatuře.

Pochopitelně v tomto ohledu pomíjím články v odborné literatuře, ty však obvykle jsou již konkrétněji zaměřeny a nevěnují se – s několika výjimkami - samotnému vymezení žánru deníku či jeho deskripci, jelikož takový úkol je nepochybně stěží realizovatelný v rozsahu obvykle vyčleněnému odbornému článku.

Ale zpět k oněm absolventským pracem - při procházení prací dotýkajících se tématu deníkové literatury se lze setkat s pracemi studentů jiných fakult či univerzit než výše uvedené FF MUNI. 

Jednu takovou práci, nazvanou Memoáry literárních osobností na přelomu 2.a 3. tisíciletí zpracovala Lucie Krausová, a to na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Tato práce obsahuje velmi zajímavý syntetizující úvod do tématiky memoárové literatury včetně žánru deníku; ve svých dalších částech se práce věnuje deníkům Jana Zábrany, vzpomínkám Josefa Knapa, vzpomínkovým esejům Bedřicha Fučíka a memoárům Pavla Kohouta.

Práci snad lze vytknout pouze určitou míru nekritičnosti vůči autorům vzpomínkových esejů. Snad největším přešlapem je však paradoxně název práce. To je dáno skutečností, že jak Bedřich Fučík, tak i Jan Zábrana zemřeli v roce 1984, Josef Knap navíc již v roce 1973. Snad bylo autorskou intencí vyzdvihnout to, že jednotlivá díla vyšla až po sametové revoluci; Zábranovy deníky však již v roce 1992, Fučíkovo Čtrnáctero zastavení také v roce 1992, vzpomínková kniha Bez poslední kapitoly Josefa Knapa pak v roce 1997 – pouze memoáry Pavla Kohouta byly tak vydány skutečně až v onom avizovaném třetím tisíciletí. Pominu-li však neodpovídající název práce a víceméně chybějící komparaci jednotlivých děl (kterou by člověk logicky očekával), pak se jedná o zdařilou práci.

Prací více a konkrétněji zaměřenou na deníkovou literaturu je bakalářská práce nazvaná Básně a deníky Jana Zábrany s podtitulem Život ve znamení smrti, napsaná Samuelem Kavim na Univerzitě Palackého. Jak napovídá titul, práce by se měla věnovat vztahu básní a deníků Jana Zábrany, což také činí. Mimoto si však klade ještě úkol další: uchopit deníkové a básnické dílo Jana Zábrany ve světle kategorií viny a odpuštění v pojetí Karla Jasperse a Vladimira Jankélévitche. 

Idea zkoumat deníky Jana Zábrany skrze uvedené filozofické kategorie, popř. též skrze kategorie nenávisti a opovržení ve vztahu k vině a odpuštění je dle mého soudu velmi na místě. Deníky Jana Zábrany skutečně k danému tématu poskytují nepřeberný materiál a též jiné tituly české memoárové literatury nabízejí možnost komparace deníků Jana Zábrany s jinými díly, ať už Teorií spolehlivosti Ivana Diviše či možná ještě spíše s memoáry Václava Černého, které otázku odpuštění, opovržení či nenávisti několikráte dosti výrazně tematizují.

V samotné práci Samuela Kaviho však je samotné téma viny a odpuštění spíše jen naznačeno; autor končí tam, kde samotné zkoumání může začít být zajímavé a přínosné. Čili dle mého názoru jde v tomto ohledu spíše o nevyužitou šanci – či obráceně – o prostor pro dalšího potenciálního badatele na dopracování celé záležitosti.

Aby však nezaniklo pod uvedenou kritikou to podstatné: obě dvě práce jsou poctivě zpracovány a zájemce o memoárovou či deníkovou literaturu si z nich odnese množství poznatků. Obě je lze nepochybně pro zájemce o nějaký obecnější úvod do memoárové resp. deníkové literatury doporučit.

Milan Šimečka - Konec nehybnosti

Milan Šimečka: Konec nehybnosti.

Lidové noviny, Praha 1990

Konec nehybnosti jsou deníkovým zobrazením autorova života v reálně socialistickém Československu roku 1988, s krátkým přesahem do února roku 1989. Autor sám hned v počátku textu stanoví svůj záměr odůvodňující existenci těchto zápisků. Tento je představován nadějí či očekáváním, že tento rok 1988, tedy rok s osmičkou na konci, by mohl i v osmém desetiletí dvacátého století pro Československo přinést zlomové okamžiky, tak jako se mnohdy dělo v horizontu československých dějin v desetiletích předchozích. Zjevně však ideu možné „osmičkové změny“ sdílel s množstvím dalších osob, když hned v úvodu svých zápisků uvádí, že se jedná o „osmičkovou mánii“ (s. 7).

Deníkové zápisky mají spíše podobu kratších esejů či vyprávění a logicky se tak nejedná o každodenní zápisky, ale spíše o nepravidelné příležitostné zápisy. V souladu s původním povoláním autora, tedy vysokoškolského pedagoga filosofie (byť donuceného po roce 1981 setrvávat v manuálních profesích), se jedná obvykle o politické či sociálně-politické komentáře k situaci nastalé v české společnosti roku 1988.

Jelikož však byl tehdejší československý stát součástí sovětského bloku, pak autorovi nezbývá než s úzkostmi i nadějemi sledovat také dění na sovětské politické scéně a zejména tedy činnost Michaila Sergejeviče Gorbačova. V tomto ohledu je v textu deníků několikrát zmíněna sázka, jíž se Milan Šimečka účastnil: počátkem roku 1988 se s ohledem na změny probíhající na sovětské politické scéně vsadil, že do 21. 8. 1988 dojde ze strany představitelů sovětského státu k nějakému aktu popření legitimity vpádu do Československa roku 1968, potažmo snad i k omluvě za tento vpád. Autor zápisků pak s trvalou nelibostí nese fakt, že ani reformující se vedení sovětské komunistické strany, které dokáže nevídaným způsobem přicházet s kritikou stalinismu či brežněvismu v sovětských poměrech, se nemá k projevu sebemenší lítosti událostí z Československa zpřed dvaceti lety. Tuto záležitost pochopitelně sleduje se zklamáním tím spíše, že mnohé postupy a politické názory Sergeje Gorbačova dle názoru autora vyvěrají z podobných zdrojů, jako pražské jaro roku 1968.

Omluvy, lítosti či nějaké formy uznání chyby se ze strany představitelů sovětské moci ve svých zápisech nedočká – dočká se však ze strany sovětské jiných, příjemných překvapení. Zejména se zjevným překvapením zjišťuje, že v Sovětském svazu dochází ke zjevné a neskrývané kritice Stalinovy vlády a vlády dalších jeho nástupců. Co však přivádí autora k úžasu, je skutečnost, že v Sovětském svazu bylo roku 1988 možno vydat Orwellův román „1984“.

Deník se víceméně vyhýbá tématům čistě osobním (nevěnuje se ani všedním činnostem autora, jeho dennímu běhu či osobnějšímu přemítání) či rodinným – z knihy o životě samotného Milana Šimečky v dané době nevyzvíme prakticky žádné informace, ba dokonce ani to, jakým způsobem se v dané chvíli živí, co jej těší atd. Dá se však hádat, že důvodem k tomuto stylu psaní více či méně neosobního, v jistém smyslu ne-intimního deníku, autora vede též skutečnost, že je sledován StB a má tak důvod očekávat, že vše napsané se může dostat právě do rukou Státní bezpečnosti. V tomto ohledu se tak nemusí bát vyjádřit své názory týkající se politična či sociální situace, jelikož jeho názory jsou Státní bezpečnosti zjevně známy; ostatně jeden z policistů Milanu Šimečkovy sděluje, že se „podíval do těch vašich knih. Jsou to samé pitomosti a navíc zaměřené proti státu, je to prostě gebuzina. To kdybych já napsal knihu, to by lidi koukali. Ty vaše knihy a knihy vám podobných se už dávno měly spálit“.

Jak již bylo řečeno, Šimečkovy zápisky se především věnují společenským a politickým tématům. Tato témata nenastoluje pouze četba tisku či styk s čelnými intelektuály československého disentu, ale také autorův obecně analytický pohled na současnou společnost zprostředkovávanou bezprostředním okolím. Autor má z titulu svého povolání právě k analýze společenského života v státně socialistické společnosti ty nejlepší předpoklady: od šedesátých let se zabýval utopickým socialismem a reálnými projevy obecně levicových a zvláště socialistických myšlenek. Množství jím zde v deníkových zápisech sdělených analýz apatické pozdně normalizační společnosti je koncentrovaným popisem společenského klimatu této doby; ne nadarmo také Šimečkovy analýzy cituje Ladislav Holý ve své knize „Malý český člověk a skvělý český národ“.  

Šimečka se mimoto věnuje také významným představitelům československého státu, potažmo komunistické strany. Velmi zajímavý je rozbor osobnosti tehdejšího prezidenta Husáka či tehdy prve dostupných memoárů Vasila Biľaka.

Mezi nejpoutavější části deníkových zápisků patří části věnované návštěvám a jiné činnosti Státní bezpečnosti. Tyto návštěvy autorovi ztrpčovaly život nejen tím, že jejich účelem bylo vyzvědět informace o „akcích podrývajících socialismus“, ale také prohledáváním jeho bytu či – ve významné dny – znemožňovaly autorovi cestování do Prahy či na jiná místa, kde by mohlo docházet k činnosti tehdejším politickým představitelům nelibé. Autor však již na vícero místech konstatuje, že i agilita příslušníků Státní bezpečnosti a jejich ochota trávit čas výslechy se snižuje. Šimečka si také sám vyčítá, že vůbec tyto výslechy bere vážně a diskutuje s vyslýchajícími, obdobně jako mnoho jiných disentujících intelektuálů uvádí:

„Já si vždycky říkám, když tam jdu, že budu prostě mlčet, že se pokusím dělat katatonika, že se zahledím oknem do vesmíru a budu přemýšlet o úbytku hmoty v kvasarech, jak to doporučuje Vaculík, nebo že budu přemýšlet o kategorii času, o temporalitě, že budu sledovat, jak se okamžiky odrážejí od stolu, u kterého sedím, a mizí ve vesmíru společně se světlem žárovky. (…) Dokážu však dělat katatonika jen chvilku, protože jsem asi profesionálně deformován a podléhám sebeklamu, že srozumitelně pronesené myšlenky se musí nakonec zachytit v první signální soustavě tajných policistů a vzbudit tam nějaký vzruch, nepokoj, tikání, osobní zájem nebo cokoli jiného. A tak si zbytečně krátím čas přednáškami a za celé roky se mi nedostalo jediného důkazu o existenci první signální soustavy.“

Podstatnou část Šimečkových deníkových záznamů pak tvoří reflexe činnosti osobností československé vědy či literatury (namátkou Jan Patočka, Ján Tatarka, Ludvík Vaculík, Václav Havel).

Připojený krátký doslov poznamenává a vyzdvihuje, že Šimečkův deník „zřetelně zaznamenává pozvolný sesuv režimu a osvětluje duchovní klima, z něhož o rok později vzešla naše revoluce“. S tímto nelze než souhlasit; ostatně sám Šimečka pod vlivem událostí z ledna roku 1989 (výročí sebevraždy Jana Palacha, zatčení Václava Havla) uvádí, že: „Československo je po všem, co se stalo v prvních týdnech tohoto roku, již jinou zemí, než bylo dvacet let“.

Šimečkovy deníky byly vydány roku 1990, téhož roku také autor na zástavu srdce umírá – a to již jako poradce prezidenta Václava Havla. Nelze říci, že by tyto deníky dosáhly obdobné proslulosti a popularity jako deníkové záznamy jiných klíčových autorů deníkových zápisků (zejména Jan Zábrana či Ivan Diviš). Lze dle mého názoru také identifikovat důvody té skutečnosti, že tyto deníkové zápisky jsou do jisté míry zapomenuty.

Jedním z důvodů je doba jejich publikace, tj. rok 1990, kdy došlo ke vstupu do nové éry, nových možností, do doby, kdy populaci byly dány nové možnosti kulturního, ale i jiného vyžití. Druhým důvodem je nepochybně skutečnost, že deníkové zápisky Milana Šimečky jsou záznamem doby, v níž se vlastně ještě zlomové události neudály, záznamem doby, kdy se připravovalo ono kypění; a to záznamem velice střízlivým, přesným, korektním.

Co však dle mého názoru nejvíce handicapuje nové a nové čtení Šimečkova deníku, je skutečnost, že jde skutečně spíše o politicko-společenský záznamník; obdobnou knihu by bylo možné vydat taktéž jako soubor článků či kratších esejů. Oproti jiným publikovaným deníkům je autor této knihy více skryt, více v pozadí – a jeho osobnost se jeví jako celistvá, jako zralá, bez výrazných výkyvů a nálad, bez dramatizace zažívaných situací. Mám za to, že deníkům v jisté míře schází ona míra osobní nejistoty a existenciálního zoufalství, jak jsou jich plné právě deníky Ivana Diviše či Jana Zábrany, či alespoň momenty nejistoty, rozpolcenosti, absurdnosti, vyjádřené kupříkladu v denících Pavla Juráčka.

Šimečkovy deníky se zdají být deníky zralého muže, zralého myslícího člověka s filozoficko-sociologickým vzděláním, deníky člověka ukotveného a se zřetelným životním směřováním. Jejich čtenář je však ve srovnání s jinými díly deníkové literatury zčásti ochuzen právě o onu zkušenost zažívání autorových tápání, nejistot, vývoje událostí či pocitů zmaru. Šimečkovy deníky tak paradoxně ztrácejí možná právě zralostí a jasnou ukotveností osobnosti svého autora.